Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1.MUŽ NA KOSTCE-V noci, jako pokaždé, jsem si šla lehnout. Většinou velice rychle a tvrdě usnu. Té noci o které vyprávím, jsem usnula snad ještě hlouběji, než jindy. Snad po krátké chvilce jsem zjistila, že nespím, a že se cítm nějak divně. Nemohla jsem se totiž pohnout a zdálo se mi, že nedýchám. Zato v místnosti, která je jindy tichá, a kde se ozývá pouze tikot hodin, jsem zřetelně slyšela čísi pravidelný dech. Srdce se mi rozbušilo tím, jak jsem se silou vůle snažila otočit alespoň hlavou tím směrem, odkud vycházel onen zvuk dechu. Hlavou jsem nakonec za velkého úsilí pohnula, ale srdce se mi rozbušilo tak hlasitě, že nakonec přehlušilo dýchavičnvý zvuk. To, co jsem spatřila, mi nahnalo hrůzu a moje tělo bylo ještě víc strnulé, a ačkoli jsem chtěla volat a křičet o pomoc, z mých úst s bídou unikl jakýsi tenký pazvuk a slůvko ,,pomoc“ vyšlo naprázdno. Náš obývák byl vždy skromně zařízen a na místě, kde by mohlo stát pohodlné a hluboké křeslo, stávala, co pamatuji, větší čalouněná kostka, potažená zeleno-žlutou látkou. V té bezmocné chvíli jsem právě na této sedačce ve tvaru kostky viděla temnou postavu. Vyčnívala ze tmy, která se zdála světlejší, něž ona postava. Byly vidět pouze obrysy klobouku, kterým byl zahalen objičej. Byl to zdřejmě muž. Měl na sobě také černý plášť, který zahaloval mohutné tělo. Když jsem si postavu prohlédla, následoval ,,střih“, jako ve filmu. Všude byla tma... Najednou jsem otevřela oči, ale měla jsem pocit, že je něco jinak. Byla jsem v jiné místnosti, na zemi a jen matně jsem si vzpoměla, že mě kdosi přenášel silnýma rukama, jakoby potaženýma drsnou pórovitou kůží. Co se veskutečnosti stalo? Byl to snad sen? Jestli-že ano, jak to, že byl tak živý? Jak jsem se ocitla v jiné místnosti na podlaze? Proč jsem se nemohla hýbat a ani křičet? Ale ten dech, ten byl tak skutečný... 2.PANENKA VOODOO-Ta holka se jmenovala Romana. Nebylo na ní nic zvláštního, teda tak to alespoň připadalo nám holkám. Jenže kluci to viděli úplně jinak. Pro ně byla naprostá hvězda. Všichni se kolem ní motali a mohli se strhat, kdo s ní půjde na rande. Za to my holky jsme jí nemohly ani vystát. Chovala se k nám hrozně přezíravě a bavila se s námi jenom, když něco potřebovala. třeba domácí úkol nebo tahák na písemku. Jasně, že bychom ji nejradči poslali někam, jenže kvůli tomu, že seza ní táhli kluci, jsme se s ní bavily i my. A ona to věděla. měla nás doslova v hrsti. Stačilo totiž, aby o nějaké holce pronesla, že je úplná nula a že nechápe, kdo by se s ní mohl bavit a kluci se k té chudince začali okamžitě chovat, jako kdyby byla prašivá. Bály jsme se, aby se nám nestalo něco podobného, a tak jsme s ní hrály její hru. Je ale jasné, že nám lezla příšernš na nervy a nejradši bychom byly, kdyby musela odejít na jinou školu, do úplně jiného města a nejlíp do úplně jiné země. Jednoho dne došlo k tomu, že pohár naší trpělivosti přetekl. Byly jsme v šatně a převlekály jsme se zrovna na tělák. Byla jsem tam já, moje nejlepší kamarádka Lenk aa dvě holky, které taky patřily do naší party - Tereza a Hanka. Bavily jsme se o chystané párty u Hanky doma a plánovaly jsme, co kdo přinese, Najednou do našeho rozhovoruspadla Romana. začala vyprávět něco o tom, jak jsou všichni ti kluci nemožní a jak už jí leze na nervy, že za ní pořád lezou.My jsme radči nic neříkaly a jenom jsme přikyvovaly. Přitom jsme si ale v duchu všechny představovaly, jak by to bylo krásný, kdyby o nás kluci taky stáli. Jak jsme se převlékaly, všimla jsem si, že jako bychom se domluvily, měly jsme dneska všechny na sobě podobné, kalhoty. Takové ty s nohavičkou a roztomilými obrázky kreslených figurek. Taky jsme je byly nakupovat společně v H&M a jako bychom to tušily, vzaly jsme si dneska všechny skoro stejné. Jenom jsem se tomu usmála a ještě jsem si říkala že to pak musím říct holkám, až se budem vracet. Když jsme vběhly do tělocvičny, zprvu jsme si ničeho nevšimly. Zrovna jsme si něco povídaly a nevěnovaly jsme pozornost tomi, cco se děje kolem nás. Teprve po chvilce nám došlo, že něco vií ve vzduchu. Skoro celá třída byla seřazená do půlkruhu kolem naší třídní hvězdy, která na nás ukazovala prstem a něco říkala. Teprve, když jsme přišly blíž, tak jsme jí rozuměly: "Koukněte na naše lesbické sesterstvo! Naše holčičky se mají tak rády, že dokonce nosí stejné kalhotky! Nebo že by si je v noci vyměnily a přišly na to až teď? No hlavně, že je holkám v noci teplo!" Všichni kolem se hrozně smáli a my čtyři jsme byly úplně rudé. Naštěstí vběhl do tělocvičny učitel a začala hodina. Doufala jsme, že to byla jenom jedna hloupá poznámka, na kterou všichni brzo zapomenou, ale to jsem doufala marně. Celý zbytek týdne jsme poslouuchaly obměněné verze toho, že jsme lesby a na konci týdnee už jsme toho vážně měly plné zuby. Když jsme se v sobotu večer u Hanky doma, byla naše nálada na bodu mrazu. Po pár desítkách minut povídání jsme se ale dostaly do pohody a další půlhodinu jsme strávily tím, že jsme vymýšlely nejrůznější formy pomsty, kterými bychom Romanu jednou provždy zničily. Skvěle jsme se bavily a konečně po tom týdnu jsme se dokázaly na plno smát a dělat si z toho legraci. Jenže pak řekla Terka: "Jo, holky, takhle je to sice vtipný, jenže v pondělí musíme zase do školy a tam bude číhat ta čůza. Já už na ní vážně nemám nervy a bojím se, co nám zase udělá." Klára řekla: "Chtělo by to jí se zbavit. Jenže jak?" Najednou Hanka vyskočila z gauče: "A Co kdybychom zkusily voodoo?" Začaly jsme se smát. Jenže Hanka pokračovala: "Ne, neblbněte, já jsem teď někde četla, že to vážně funguje. Stačí mít něco, co nás spojí s člověkem, kterého se chceme zbavit." Musely jsme být bážně v divný náladě, protože asi po deseti minutách debaty jsme se rozhodly přistoupit na její návrh. Největším problémem byl nejaká Romanin přdmět, jenže pak si Hanka vzpoměla, že má její kapesník. Romaně totiž vypadl při hodině z kapsy a hanka jí na něj omylem šlápla. Romana hned ztropila bengál, že jí ho musí vyprat, no a Hanka se k tomu naštěstí pro nás ještě nedostala. Osobní předmět jsme měly a tak jsme mohli začít. Všude jsme zhasly a nechaly jsme svítit jenom svičky, které jsme obalily do tmavých látek.Pokoj tak byl zalitý tmavě modrým a rudý světlem. Sedly jsme si do kruhu, vzaly do ruky připravené špejle a kapesník. Pomocí vosku se nám podařilo vytvořit jakous takous figurumna kterou jsme nakonec přilepily vlasy jedné Hančiny staré bárbíny. Pak už jsme si připravily špendlíky a začaly jsme. Nevím, co a jak jsme vlastně tenkrát říkaly, pamatuju si jen takové vjemy a tu atmosféru nenávisti , která se nad námi vznášela. nejdřív jsme jenom říkaly, co všechno nám na Romaně vadí a proč, a pak už jsme přes sebe vykřikovaly, co všechno i přejeme , aby se jí stalo. Bylo to jako davová psychoza, byly jsme jako šílené. Hystericky jsme křičely: "Ať chcípne, ať chcípne!" a zuřivě jsme bodaly do nohou figurky. Nevím, proč jsme se všechny soustředily zrovna na nohy, ale když jsme se kkonečně uklidnily, měla figurka v nohá asi 20 špendlíků. Najednou jako by nám došlo, o co všechno jsme se pokoušely a uvědomily jsme si, ajk hnusně jsme se chovaly. je přece nechutné, přát si někomu, ať umře. Měly jsme z toho špatný pocit a radši jsme se rychle rozešly domů. V pondělí jsme se nejdřív sobě vůbec nedokázaly podívat naavzájem do očí, ale když vešla do třídy Romana a vypadala ještě zdravější než jindy, jako by z nás to všechno spadlo. A když stihla do první přestávky dvakrát setřít m a jednou hanku, vyjímečně nám to vůbec nevadilo a jenom jsme se na sebe usmívaly. Mám pocit, že jsme jí poprvé v životě vyvedly z míry. každopádně se nám obrovsky ulevilo a odpoledne už jsme se bavily jako obvykl. Za to Romana se zdála úplně vyvedená z míry tím, že nám její nepříjemné a jízlivé poznámky vůbec nevadí. Týden uběhnul jako voda a my jsme pomalu chystaly na další víkend. tentokrát jsme naplánovaly, že se sejdeme u mě. Holky dorazily kolem třetí, tak jsme si hned daly brabůrky a postily jsme si "Deník princezny". Skvěle jsme se bavily, přestože jsme tenhle film viděly asi stokrát, když v tom mi zazvonil mobil. byla to Jana, kerá s námi taky chodila do třídy. Bezmyšlenkovitě jsem to zvedla a myslela jsem si, že potřbuje nějaký úkol nebo tak něco. Když na mě ale začala mluvit, doslova jsem ztuhla a myslela jsem si, že se mi to všechno jenom zdá. Holky si všimly, že se něco děje a tak se na mě tázavě dívaly. Položila jsem ten telefon a podívala se na ně. A pak jsem řekla: " To byla Jana. Volala k nim Romanina maminka, že se stalo něco hrozného. Romana spadla pod vlak a ten jí ujel obě nohy. Ovezly ji okaamžitš do nemocnice a je mimo ohrožení života, ale do smrti bude na vozíku..." Dívaly jsme se na sebe a všem nám v tu chvíly určitě běžela stejná myšlenka - Je to naše vina? Už nikdy se to nedozvíme a přestože je to dneska už půl roku, nikdy se té neodbytné mysšlěnky nezbavím - zničila jsem život holce jako jsem já? Já vím, že byla nepříjemná, trápila nás a chovala se k nám hnusně, ale my neměly právo ji zmrzačit. Vím že se to nikdo nedozví, protože my budeme všechny ze strachu mlčet, ale já se už nikdy nezbavím těch hrozných výčitek svědomí. Dovedete si představit, jaké to je, když proti vám jede člověk na vozíku a vy vidíte, že je úplně zlomený a přitom vám hlavou běží myšlenka: Není to náhodou moje vina? Udělal jsem jí to já?PROSÍM PIŠTĚ TU NĚJAKÉ KOMENTÁŘE!DĚKUJI
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Oouuuuuu

(Zmrzaceny na voziku, 13. 8. 2015 18:18)

Naučí se první psátText a pak ti budu věřit :D

JJA

(UPIR C 1, 2. 12. 2010 21:48)

kecvy kdyz podle tebe nic neexistuje tak tohle ma byt tutovka bo co?sterka uterka co?

voodoo

(hugito, 6. 2. 2010 15:24)

¨Pěkná píčovina..:-)